Pomalu kráčím do kopce,
soustředím se na svůj dech,
a na naše shledání po roce.
Životy naše změnily se,
je to o jiných lidech,
a já nevím, jestli tě ještě poznám.
Zvedám zrak k blankytné obloze,
na mostě postavu před sebou rozpoznám.
Jsi to ty? Pořád ty a pořád stejný?
Jen s trochu bělavými vlasy,
tak přece ti to neni lhostejný!
Krok sem, krok tam.
Vím, že to nejsi ty.
Ty už jsi daleko,
a já zapomínám...
soustředím se na svůj dech,
a na naše shledání po roce.
Životy naše změnily se,
je to o jiných lidech,
a já nevím, jestli tě ještě poznám.
Zvedám zrak k blankytné obloze,
na mostě postavu před sebou rozpoznám.
Jsi to ty? Pořád ty a pořád stejný?
Jen s trochu bělavými vlasy,
tak přece ti to neni lhostejný!
Krok sem, krok tam.
Vím, že to nejsi ty.
Ty už jsi daleko,
a já zapomínám...
Blízké shledání
Vzpomínka na Poslední strom
Sním o posledním stromě,
o jeho větvích a koruně.
To vy, jste mi sebrali hnízdo lakomě,
když jste pokáceli poslední strom i mně.
Nezbývá nic než se přizpůsobit.
Někde ve skrytu duše podvědomě,
vzpomínám:
na lesy plné života,
na vůni jara a její hlučné vítání,
na bezstarostný čas bez lidí,
kdy vítr unášel mne krajinou.
Teď na kovovém monstru sedím,
a pozoruju jak vaší nešťastnou vinou,
hroutí se země do prázdnoty,
protože beze stromů není šance.
Ale slunce vychází stejně jako předtím,
a já sním o lepším zítřku
a dobru lidského srdce
které snad zasadí
nový strom...
o jeho větvích a koruně.
To vy, jste mi sebrali hnízdo lakomě,
když jste pokáceli poslední strom i mně.
Nezbývá nic než se přizpůsobit.
Někde ve skrytu duše podvědomě,
vzpomínám:
na lesy plné života,
na vůni jara a její hlučné vítání,
na bezstarostný čas bez lidí,
kdy vítr unášel mne krajinou.
Teď na kovovém monstru sedím,
a pozoruju jak vaší nešťastnou vinou,
hroutí se země do prázdnoty,
protože beze stromů není šance.
Ale slunce vychází stejně jako předtím,
a já sním o lepším zítřku
a dobru lidského srdce
které snad zasadí
nový strom...
Máš ve mně přítele,
větou přerušíš ticho.
Podívám se na tebe,
vždyť vím, že to nebylo jen plácání do větru,
mluvení do vesmíru, do nebe.
Probudils ve mně dlouho ztracenou důvěru,
v naději hledání přítele v lásce.
Který když se ztratím, hlasitě mě zavolá.
Když se topím, ruku mi podá.
Když dna dosáhnu, sedne si ke mně a říká,
že svět bude zas v pořádku,
když mě tu ještě chvíli necháš,
protože spolu to zvládneme.
Vím, že v tobě mám víc než to,
odpovědí však kazit nehodlám, to krásné ticho.
Ruku v ruce sedíme na lavičce uprostřed parku,
díváme se na lidi chodící sem a tam.
Ti však stále nenašli tu jiskru na zápalku,
nenašli zatím osnovu ke svým notám.
Ale já věřím, že na nás všechny
někdo někde čeká..
V lásce najdeš přítele
